FAR from truth (daleko od pravdy) neboli  "Frequent Accusations Rejected" (odmítnutí častých obvinění :-) je nová sekce, kde budu odpovídat na častá obvinění a pomluvy, které slyším, že se o mě objevují na různých fórech a jiných místech, kde se lidé, kteří mě ani neznají ani nikdy nečetli cokoli o mém tréninku, snaží být chytří. Tohle není napsáno pro ně, protože vím, že nikdy nepřijdou na mé stránky a protože oni vědí naprosto všechno. Ačkoli používám formu otázek, tyto dotazy mi nikdy nebyly poslány, byly prostě vyřčeny jako pravda a nic než pravda. I když jsou většinou daleko od pravdy. Zde jsou některé:

Je pravda, že se svými štěňaty skáčeš na plné výšce ve 4 nebo 5 měsících a tím ruinuješ jejich klouby a pak se jich zbavuješ a bereš si jiná štěňata? No, tuším, že je to cena za ty výsledky….
Věřte tomu nebo ne, ale podobné obvinění se opravdu objevilo na jednom německém fóru od někoho, kdo se se mnou nikdy nesetkal a dokonce ani neumí anglicky, aby si byl schopen přečíst cokoli o mé tréninkové filozofii .

Skutečně asi nemusím říkat, že Aiken, Lo, La a Bu jsou jediní psi, které jsem v životě měla (pokud nepočítám toho malého nalezence, kterého jsme měli, když jsem byla malá a dobře, byl s námi dalších 18 let:-), takže ne, nikdy jsem se nezbavila žádného psa a nikdy to neudělám.
Je pravda, že ráda začínám s tréninkem brzy. Chci psy připravit pro skutečné agility a dělám to velmi pomalu a postupně. Začínám skočky bez latěk, potom pokládám laťky na zem a se štěnětem, které je již dobře koordinováno bych mohla dát laťku na cca 5cm. Potom ji velmi pomalu a postupně po 2-3cm zvedám. S mými pyrenejskými ovčáky (mají 7 a 8kg) jsem se dostala na plnou výšku v 15 měsících a s mojí borderkou (11kg) v 16 měsících.
Pevně věřím, že tato taktika je mnohem lepší, než poprvé seznámit psa s překážkami ve 12 měsících a pak v 18 měsících nechat skákat již plnou výšku. To je přesně to špatné pro klouby a můj názor má oporu ve výzkumech prováděných na koních a lidech, více o tomto tématu naleznete v článcích Agility je dobré pro psy a Agility je dobré pro psy II.

A abych zareagovala na tvoji poslední větu: pro mě výsledky nemají žádnou cenu, protože se o ně nestarám. Cokoli dělám, dělám proto, že pevně věřím, že je to v nejlepším zájmu mých psů a nikdy bych nedělala nic, o čem bych si myslela, že jim ubližuje.

Je pravda, že pro úspěch je nezbytné začít brzy?
Ne, vůbec ne. Myslím si, že začnete-li později, budete mít rychleji a snadněji sportovní výsledky. Ale opět, mě výsledky nezajímají. Zajímá mě výcvik psů a aby moji psi byli zdraví a začínám brzy z těchto dvou důvodů. Pokud by byly mým cílem výsledky, nedělala bych to.. se štěňaty je SPOUSTA práce – no a to je to, proč mám štěňata ráda. Protože se psy ráda pracuji! Nikdy nehledám rychlá řešení a nějaké zkratky, celé si to příliš užívám, než abych to chtěla zkrátit.

Souhlasím, že agility, když se dělá pro zábavu, je dobré pro psy, ale myslím, že agility na vysoké úrovni tak dobré není, je to více boj o první místo.
Já nesouhlasím. Myslím, že pro většinu psů, kteří dělají agility „jen pro zábavu“, je fakticky agility velmi stresující, protože na tuhle práci nemají příslušnou kondici nebo nejsou dobře vedeni. Jejich páníčci je nechají skákat bez dostatečné přípravy a pak je volají sem a tam po celém parkuru, říkají jim povely příliš pozdě a nechávají je padat až na ramena, když je zkouší otočit.  Nemyslím si, že je dobré pro jejich psy dělat s nimi takové věci.
Na druhou stranu, samozřejmě není nikdy dobré, když se touha po vítězství stane nejdůležitější věcí. Ale nemyslím si, že se to stává tak často, jak si lidé myslí. Mohlo by to být i nebezpečné, pokud do toho budou zapojeny peníze, ale prozatím myslím, že většina z nás se o vyhrávání moc nestará. Takže ano, já jsem také v kategorii „jen pro zábavu“, jen si myslím, že to není žádná zábava bez příslušného tréninku. Je pro mě daleko zábavnější pokoušet se nalézt nové lepší cesty, jak zlepšit plynulost našeho běhu a krása agility je pro mě v trénování detailů. Závody jako takové pro mě moc zábava není, dělám to, protože je příliš snadné být perfektní na tréninku a potřebuji nějaké stimuly, abych dostala nové nápady pro svůj trénink. A jsem si jista, že agility na úrovni, jaké ho děláme (obávaná vítězná úroveň) je šetrnější k tělu psa než úroveň těch lidí, kteří přicházejí do svých oddílů, aby si dali pivo a nějak mezitím nechají psa běžet přes překážky.  Myslím si, že je to úplně špatně, když si lidé myslí, že ONI to dělají pro zábavu a MY pouze pro vítězství. Myslím, že když někoho baví agility, pokouší se, aby jeho běhy byly plynulejší, krásnější, lepší a jeho psi lépe připraveni a dobře trénováni. A pouze lidé, kteří dávají přednost povídání s jinými členy oddílu, se s tréninkem svých psů moc nenamáhají. Prostě si nemyslím, že je to fér, že se tito lidé označují jako ti, kteří se agility baví a mají rádi své psy, no a ty ostatní, co v agility vidí více než nechat psa skákat přes překážky, obviňují, že chtějí pouze vyhrávat a nestarají se o své psy. Tak jednoduché to prostě není.

Nemyslíš si, že je přehnaný ten důraz na rychlost jako mají tvoji psi?
Nemyslím si, že je agility o „důrazu na rychlost“, nemyslím si, že dokážete přinutit psa běžet rychleji, než běží. Ano, dobře, můžete to dokázat především se psy, kteří jsou na parkuru nešťastní  a poklusávají, ale to je jiný - motivační problém. Psy, kteří motivační problém nemají, do vyšší rychlosti netlačíme, protože víme, že to není možné. Zlepšujeme jejich čas vedením mezi překážkami po kratší a plynulejší dráze, učíme je krátké otočky a rychlé zóny. Nemyslím si, že by jim to ubližovalo. Sbíhané zóny jsou v podstatě mnohem šetrnější k jejich ramenům v porovnání se zastavovanými zónami a plynulejší vedení znamená méně otáčení a padání a povel cik&cap mi dovoluje upozornit psa na přicházející otočku mnohem dříve, než nastane, takže se pes může připravit.
 
Je pravda, že krmíš psy jen za práci?
Ale ne, dostávají stejné množství jídla každý den ve stejný čas. Pokud nemám čas (to je fakt velmi zřídka, kdy nemám čas na své psy!!!), nebo pokud jsme absolvovali hodně chůze po horách, hraní nebo agility, že jsme příliš unaveni, pak dostávají jídlo do misky. Ale většinou a obzvláště, když jsou mladí, dávám jim jejich jídlo ze své ruky a přitom je učím nový trik nebo s nimi hraji hry, kterými se něco učí. Oni si myslí, že je to nejskvělejší způsob, jak mohou své jídlo dostat. A i když není Bu nějaký jedlík a nechává někdy nedojedené jídlo v misce, tímto způsobem by jedla, dokud by nepadla. Vždycky říkám, že pokud by moji psi byli lidmi, Bu by byla vědcem, La by se věnovala adrenalinovým sportům, nejspíše by byla horolezec a Lo by byla klaunem.
Nicméně s ručním krmením jsem začala, když jsem dostala psa malého plemene. Se samojedem to nebyl nikdy problém, ale štěně malého plemene jí tak málo, že jste velmi omezeni v tom, kolikrát ho můžete odměnit, pokud mu dáváte ještě normálně jídlo. A všichni víme, že si nemohu pomoci a odměňuji své psy HODNĚ (připouštím, odměňuji častěji, než doporučují teorie o učení, ale fakt si nemohu pomoci, protože své psy považuju za úžasné), takže jsem si spočítala, proč jim nedávat jejich jídlo jako odměnu?!? Mé vystrašené, bázlivé štěně Lo jsem brala na každé jídlo do nového prostředí. Vzpomínám si, jak jsme se s každou snídaní po 30cm přibližovali k silnici, protože byla velmi vystrašená ze zvuků, které ze silnice přicházely. Také jsme strávili řadu obědů na kladině, protože se bojí výšek a myslela si, že kladina je nejstrašnější věc. Pak jsem získala La, moji malou Slečnu Perfektní. Nepotřebovala tolik práce na socializaci jako Lo a naučila se základní věci tak rychle a dychtivě, že mě vtáhla do trénování triků. Od té doby jsme všichni závislí na tricích a já na ně využiji většinu jejich jídla. Když nemám nové nápady, hrajeme nějaké tvořivé hry, prostě vymyslím něco hloupého a chci po nich, aby to dělali a vypilovali.

Takže pokud ses ptal, je-li pravda, zda krmím z ruky, pak ano, krmím, krmím takto všechna svá štěňata alespoň rok, protože je tolik věcí, které se mají naučit a dokonce když jsou dospělí, krmím je ručně, pokud mám čas. Pokud ses ptal, zda je nekrmím, když s nimi nepracuji, pak samozřejmě ne, dostávají samozřejmě své jídlo. A jestli ses ptal, zda je nutím, aby pro mě pracovali tím, že jim odepírám jídlo, pak opravdu nemáš šajnu o filozofii mého tréninku. Nikdy je nenutím pracovat, oni RÁDI pracují a vždy se snaží, abych JÁ pracovala s nimi. Agility, poslušnost a triky, to jsou věci, které je baví nejvíce a dělali by to i bez jakékoli odměny. Používám odměnu pouze jako informaci, co se mi obzvlášť líbilo v jejich předvedení a NE jako způsob, jak je DONUTIT pracovat, to nepotřebují. Chtějí pracovat více než cokoli jiného. Pokud tvůj pes pracuje jen pro odměnu, máš problém, pes by měl pracovat, protože to miluje.

A zatímco v zemích s dlouhou historií pozitivního tréninku (např. USA) na lidi udělá dojem, že si vyhradím tolik času, abych psy ručně nakrmila, tento typ obvinění typicky přichází ze zemí, kde jsou ještě přítomné tvrdé tréninkové metody (promiňte Francouzi, vy víte, že opravdu mám ráda Francii, ale … ještě pořád začínám každý seminář ve Francii s tím, že na semináři nebude tolerováno řvaní, škubání a obviňování psů za vaše vlastní chyby) a tam se má za to, že pes MUSÍ pracovat pro svého pána. Věřte nebo ne, ale moji psi TOUŽÍ pracovat SE MNOU (ne pro mě) a pracovali by dnem i nocí, i kdyby v tom nebylo zapojeno jídlo a hračky. Používám jídlo a hračky pouze jako informaci o tom, co bych chtěla vidět mnohem častěji a samozřejmě jako způsob, jak jím říci, že jsou nejlepší psi na světě.

Nejsou tvoji psi příliš hubení?
Záleží na tom, koho se ptáš. La by s tebou jistě souhlasila, myslí si, že bych měla zdvojnásobit, nebo lépe ztrojnásobit její jídlo… moje babička by také souhlasila, protože všichni gaučoví povaleči od jejích kamarádek mají dvakrát tolik, co moji psi… Ale podle názoru veterináře má ideální váhu.  A i když si stěžuji, že je něco s některým mým psem, můj veterinář mi vždy říká, že moji psi jsou tři nejzdravější psi, které ve své kariéře viděl. … A i když ne vždy souhlasím s veterináři, myslím, že jim v této věci budu věřit více než své babičce…

Nevystavuješ své psy nebezpečí, když je necháš volně běhat v lese, riskuješ zranění, nemoci od klíšťat atd?
Asi ano, to je cena za život :-) Napsala jsem výše, že úspěch pro mě nemá žádnou cenu, ale dám všechno za to, abych nabídla svým psům slušný život, který pro mě bude mít hodnotu. A že volně běhají, je podle mého názoru nezbytná součást života pro každého psa. Samozřejmě dělám vše pro to, aby to bylo co nejvíce bezpečné … Nicméně nikdy se nezranili, nemyslím si, že by se to dělo psům, kteří jsou fit a mají dobrou kondici, protože jsou denně venku… Na druhou stranu, necháváte-li psa doma, aby byl v bezpečí, podle mého názoru si koledujete o úraz, budete mít nešťastného psa i majitele. Myslím si, že je velmi důležité, aby pes měl nějaký život mimo agility a denní procházky by měly být určitě jeho součástí. Vždycky propaguju trénink, který posiluje svaly, rovnováhu a umožňuje, aby si pes lépe uvědomil svoje tělo. Je to mnohem lepší cesta, jak zabránit úrazům než je omezovat v pohybu.

Myslím si, že to byla všechna obvinění, o kterých jsem slyšela. Kdybyste znali další, dejte mi vědět, přidám je na tuto stránku. Doufejme, že to zastaví některé lidi, kteří cítí potřebu o jiných mluvit špatně.
Je mi opravdu smutno, kolik lidí tu potřebu má…  Přála bych si, aby místo vymýšlení takovýchto věcí, strávili více času tréninkem svých psů… Kdyby to udělali, dokázali by pochopit, že trénink psů není vůbec tak těžký, psi se nemusí dopovat, trápit hlady nebo fyzicky ruinovat, aby udělali nějakou věc. Fakt, chce to jen nějaký čas a trpělivost – a hodně lásky ke svému psu a ke všemu, co společně děláte. Je to opravdu jednoduché. A pak, pokud tohle čtete, pravděpodobně to vše již víte. Ti, kteří by si to potřebovali přečíst, již všechno znají. No jo.
 

Joomla templates by a4joomla