Vše je trochu dílem náhody, pokud náhoda existuje.

Svého prvního psa jsem pořizoval v době, kdy jsme očekávali rodinu. Měl to být rodinný pes a kritériem pro plemeno byl vztah k dětem a bezproblémová výchova. Nevěděl jsem o tom nic, ale bral jsem to zodpovědně a čistě technicky, mými parametry v literatuře byla výška psa  a popis požadované povahy. Po dnes úsměvném výběrovém řízení zvítězila kolie. O jiné než dlouhosrsté se tehdejší literatura nezmiňovala:-) Od chovatelky pí.Pěničkové jsme si přivezli citlivé a submisivní štěně – Jerryho (Xitus Black z Nemojova). Stal jsem se "lidovým pejskařem". Nevedl jsem sice o psu rozmazlené řeči, ale jako ostatní jsem nakupoval levná krmiva v obchoďácích, bez vodítka ani ránu, krmil na potkání cizí psy a vrchol výcviku bylo sedni - lehni. Zašel jsem tehdy na místní cvičák, dostal jsem lekci cukání s vodítkem a brzy vycouval. 2x jsme zkusili výstavu a vyhráli juniorskou třídu s výtkou k úpravě a předvedení, ale nebyly žádné ambice.
Jsem proto shovívavý ke všem začátečníkům a laikům.

Dejdymu (Day Dream Krásná Louka) přišel o pár let později a vděčím mu za řadu změn. Vybrali jsme si ho na základě letáčku a bílé proužky na čumáku, kterou měl na fotce a krátkých praktičtějších chlupů. Byl volný, o den později jsme si ho přivezli. Byl velmi aktivní a činorodý, na půl roce jsem se rozhodl s ochraňovaným štěňátkem něco dělat. Šel jsem se podívat na agility a cvičil poslušnost v kynologickém centru. Začal jsem pronikat do toho, jak psi vidí svět a musel jsem si odtrpět, co jsem v prvním půlroce zanedbal. Musel jsem si budovat pozici v jeho světě, řadu věcí začít dělat jinak. Nevím, proč jsem u agility zůstal, nebylo to jednoduché, Dejdy mě moc neposlouchal, ale pamatuju si euforii, když prolezl první tunel, na tu nádheru, když na rovince mezi skočkami natáhl krok a rozběhl to. Že jsem nepověsil agility na hřebík je zásluha trenérky Ireny Kochové a její trpělivosti. Pod trenérským vedením jsme se časem seběhali a přišli první výsledky. Začali jsme také jezdit na výstavy, kde se dařilo, přišli junior šampioni i šampioni a psi se stali součástí volného času naší rodiny. Chvíli trvalo, než jsem kvůli agility pověsil na hřebík sporty, které jsem v té době dělal, koupil opět stan, začal pravidelně závodit, navštěvovat semináře a agility se stalo součástí životního stylu.  S Dejdym jsme se vypracovali k A3Championovi a dosáhli díky sportovnímu štěstí v agility vysoké mety - vicemistra republiky v jednotlivcích - na Mistrovství republiky v Žamberku v r.2007 jsme byli stříbrní. A zaběhli jsme na stříbrné pozici běh agility jednotlivců o rok později na Mistrovství republiky 2008 v Mladé Boleslavi.
Chápu tedy problémy všech lidí, kteří se učí psům rozumět a zatím neví, jak na to.

Harryho jsem vybíral v době, kdy jsem s Dejdym obhájil pobyt v nejvyšší kategorii A3. Agility mi hodně dalo. Obhajoba zkoušek ukázala, že nervozita i snaha o výsledek jsou prvky, které souhře brání a že je to naopak - na dobrý pocit z běhu se nabaluje občas výsledek. Věděl jsem také, jaké má kraťanda v agility výhody i nedostatky a kolik sekund nám dávají rychlejší psi. Přesto jsem si vedle sebe dokázal představit jen kraťandu. Harry byl opět z ch.s. Krásná Louka a mohl jsem vybírat jako první z 5 psů. Nebyl to již náhodný výběr, ale cílený. Harry to veselý a nadšený pes s bezstarostným výrazem a byl prima zážitek ho něco učit. Svých prvních přihlášených závodů se nedočkal, objevil se zdravotní problém a konec byl smutný.
Psi nelpí na životě, který nestojí za nic. Konec je začátek něčeho jiného.

Borderku jsem neplánoval, přišlo to samo, Každá kraťanda by mi v té situaci připomínala Harryho. Volbou borderky jsem u kraťand způsobil trochu nelibost i označení zrádce plemene. Audi (Auditor od Betlémské pastviny) byl vybírán z vrhu 10 sourozenců. Měl jsem možnost volby jako první z 8 pejsků, znám dobře chovatele i Audiho mamku. Kraťandy mě naučili citlivějšímu přístupu a trpělivosti, což se mi při borderčí usilovnosti hodilo. Řadu věcí jsem musel pochopit a změnit, nešlo by nic bez budování přirozeného respektu, klidu, důslednosti a osobní disciplinovanosti v pevnosti pravidel. Audi asi není úplně běžná borderka, jeho nasazení je veliké, patří mezi velmi rychlé psy a řada věcí není vůbec snadných. Jeho přístup ke mně a k činnostem, které nás společně baví, je však velkou odměnou.

Pavel Košek
kontakt: pavel(zavináč)kossek.cz

Autor fotografií: Ivan Růžička